Taková ta malá bílá tabletka

pills-530372_1280

„Takovou malou bílou tabletku, však víte jakou, že, pane doktore?“ Uvedenou větu slyší v různých obměnách lékaři od svých pacientů téměř každý den. Ve chvíli, kdy přebírají pacienta do své péče, se totiž musí zajímat, jaké léky nemocný užívá. S přibývajícím věkem často narůstá pomyslný seznam chorob, kterými člověk trpí, a proto jednomu a témuž nemocnému předepisuje různé medikamenty více lékařů. Výsledkem bývá plná zásuvka pestrobarevných krabiček, z kterých si nemocný ráno, v poledne a večer vybírá svou léčebnou dávku.
Studium farmakologie je náročné i pro nadané studenty. Své o tom vědí lékaři, farmaceuti i odborní laboranti. Pro řadu laiků je obtížné název léku byť jen vyslovit, natož aby si byli schopni jej zapamatovat. Tak třeba takovým docela často předepisovaným medikamentem je hydrochlorothiazid. Že je to slovo k nepřečtení? Zkuste to tedy ještě jednou a pomalu: HYDRO-CHLORO-THIA-ZID. Anebo, když už je konečně firemní název vcelku dobře zapamatovatelný, například Enap H, pak vězte, že se tím situace naší paměti příliš neusnadní, protože tento lék má dvě složky. Obsahuje totiž hydrochlorothiazidum a enalaprili hydrogenomaleas. A to už raději ani nebudu psát, kolik miligramů je v léku které látky. V dnešní době takový zcela průměrný pětasedmdesátník, který má problémy s vysokým krevním tlakem, kornatěním cév a bolestmi kloubů, zcela běžně po snídani požije jednu malou kulatou bílou tabletku, jednu velkou dvoubarevnou tabletku, jednu malou hnědou tabletku, ještě jednu hnědou tabletku, která je od té předchozí k nerozeznání, ač obsahuje úplně jinou účinnou látku, jednu dvoubarevnou kapsli, dvě velké tablety skořicové barvy a dvacet kapek z hnědé lahvičky. Zdá se vám těch léků příliš mnoho? Snad ano, ale jde o léky zcela nezbytné. A to jsme teprve u ranní dávky.

V poledne může být léků o něco méně, ale večer na našeho nemocného opět čeká dalších pět či šest tablet nebo dražé. Propisovací tužkou napsané dávkování, které na obal dopsal lékárník, je oporou slábnoucí paměti, takže vlastně jako by nebylo co řešit. Pokud léků přibude, pomůže některý z členů rodiny naplnit dávkovač (speciální krabičku na léky), do kterého lze uložit léky na celý týden dopředu. Jednotlivé přihrádky jsou označeny názvem dne od pondělka do neděle a na každý den jsou vyčleněny přihrádky tři, tedy pro léky ranní, polední a večerní. Nemocný se již vlastně stará jen o to, aby obsah příslušných přihrádek ve stanoveném čase pozřel. O názvech léků pak již nemusí vědět vůbec nic, protože originální obal už ani nebere do ruky – a když, tak jen jedenkrát do týdne při plnění dávkovače, pokud si však do něj léky chystá sám. Pokud je nemocný z jakýchkoli důvodů nucen vyhledat lékařskou pomoc a je dotazován na léky, které užívá, na jejich názvy vzpomíná obtížně a často i marně. Mnozí si myslí, že stačí popsat velikost a barvu léku a že pan doktor „už bude vědět“. Ale pozor! Bude to opravdu vědět? Jak by mohl, když se v současné době v lékárnách nacházejí medikamenty pod několika tisíci názvy a když barva a tvar tabletek, kapslí a dražé neříkají o složení léku zpravidla vůbec nic? Jak vidno, farmakologie přináší úlevu mnoha nemocným, ale paměť nikomu nešetří. Určitě není nutné, aby se celá populace vzdělávala v základech farmakologie a aby se pacienti zpaměti učili názvy a dávkování všech léků, které užívají. Je však nanejvýš žádoucí, aby každý, kdo se ve svém životě bez medikamentů neobejde, měl všechny své léky včetně jejich dávkování vypsány na kartičce. Je vhodné ji nosit u sebe neustále spolu s doklady anebo v průkazu diabetika. Jakákoli změna medikace by měla být včas a správně zaznamenána. Představa, že se bez takové kartičky lze obejít a že postačí názvy léků si zapamatovat, není správná. Vždyť případné setkání s lékařem může probíhat ve stavu zdravotní indispozice, kdy paměť častokrát beznadějně selhává. Taková kartička uložená v peněžence anebo v náprsní tašce, navíc ještě opatřená jménem nemocného, je pak k nezaplacení.

Sdílet článek