Masopust

Masopust je tradiční lidový svátek, který se dodnes slaví hlavně na venkově. O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě starší. Masopust začínal tři dny před Popeleční středou, která zahajuje postní období před Velikonocemi, někdy začínal již od slavnosti Tří králů (Zjevení Páně). Přestože nemá nic společného s křesťanskou liturgií, jeho termín určuje datum Velikonoc. Masopust zahajoval tzv. tučný čtvrtek před masopustní nedělí, jehož název vyplynul z přesvědčení, že v ten den se má člověk dobře najíst a napít, aby byl po celý rok silný, ale hlavně – aby vydržel nastávající čtyřicetidenní půst.

Maškarní průvod
Zábava začínala o masopustní neděli vydatným obědem, po němž se všichni sešli v hospodě u muziky. Tancovalo se často až do rána – někdy i na návsi – a tanec pokračoval i v pondělí. V mnoha venkovských obcích se konal „mužovský bál“, který však byl určen jen pro manželské páry, svobodní na něj nemohli. V 18. století se v masopustním období začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem.

První reduta v Praze se konala v roce 1752. Slavnosti masopustu (někdy zvaného také karneval) vrcholily vždy v úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrálo se také masopustní divadlo. Maškarní průvod obcházel vesnici bez předem určených pravidel, program, kterým byly různé taškařice, záležel na fantazii aktérů průvodu. Masky byly často prostředkem výsměchu a kritiky některých lidských vlastností a neřestí. V průvodu bývalo několik tradičních masek, např. medvěd s medvědářem, kůň (šiml, kobyla), který skrýval často dvě osoby, kozel, kominík, bába s nůší a mnoho dalších. Zvířecí masky, mezi nimiž nechyběl velbloud, slon či opice, jsou novějšího původu. Průvod se cestou zastavoval, masky byly všude pohoštěny – něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí, někdy také masky přepadaly chodce, dávaly jim připít a za to vybíraly příspěvek na muzikanty. Prováděly různé rozpustilé kousky, zvláště spadeno měly na ženy a dívky. Ty se často musely vykupovat – penězi či kořalkou.

Masopustní zábava končila přesně o půlnoci. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel jako cizinec v zeleném kabátě. Ponocný odtroubil půlnoc a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Masopust často končil „pochováváním basy“ či „ Masopusta“.

Pochovávání basy
symbolizovalo zahájení předvelikonoční střídmosti ve všem – i v zábavě. Do necek, na desku, prostřený stůl či máry se položila basa pokrytá plachtou. Při „pohřebním“ obřadu se upozornilo na domnělé prohřešky basy (Masopusta) během masopustních zábav. Za tklivého nářku pak byla basa slavnostně vynesena ven ze sálu a pohřbena. Od středověku mravokárci vystupovali proti masopustním rozpustilostem, přesto to lidem neubíralo na dobré náladě. Masopustní obyčeje přetrvaly na mnoha místech našeho venkova až do dneška. V některých regionech (Chodsko, Doudlebsko, Hlinecko, Strání aj.) má obřadní průvod masek, který obchází s muzikou vesnicí, dlouhou tradici. Někde při něm vybírají do košíku kořalku, vejce, slaninu, koblihy nebo boží milosti, které se pak společně snědí v hospodě během večerní zábavy.

Součástí některých masopustních průvodů jsou tance – především obřadní tance mladíků, např. ve Strání zvaných „pod šable“, na Uherskobrodsku zase tančí u každého domu „bobkovníci“, na Hlinecku „Turci“. Při večerní zábavě přijdou na řadu další obřadní tance, např. „na len“, „na konopě“, „žabská“ apod. Jinde jsou však masopustní průvody bez obřadů a jsou tak jen prezentací masek a formou lidové vesnické (někdy i městské) zábavy, která se váže k určitému datu.