Arcibiskup Dominik Duka: Tatínek je pro mne vzorem dodneška

ThLic. Dominik Duka, OP, občanským jménem Jaroslav Duka (1943), byl 13. února 2010 jmenován 36. arcibiskupem pražským a primasem českým. Při této příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Z médií jsme se dověděli hodně o vašem životě v době, kdy jste pracoval v plzeňské Škodovce, byl jste vězněn, i o době, kdy jste skládal kněžský slib. Kdo a kdy vás vlastně přivedl na myšlenku stát se knězem?
Na myšlenku stát se knězem mně přivedl, doufám, Pán Bůh. Ale ptáte-li se na nějaký vzor, pak to byl kněz, který chtěl ze svého povolání odejít. Když ale prožil nějaký čas se zlobivými žáky náboženství, rozhodl se změnit svůj úmysl a zůstat. Jeho životní příběh mne vlastně pohnul k tomu, abych začal o kněžství vážně přemýšlet, se všemi jeho problémy a klady.
Vaše dětství – jistě nebylo jednoduché. Váš otec bojoval za války v zahraniční armádě, po osvobození byl za statečnost režimem ještě trestán, čím pro vás byl váš otec? Jaký
měl na vás vliv?

Tatínek pro mne byl hrdina a válečník, předmět mé dětské fantazie. Myslím, že jeho vliv byl ozhodující, protože je pro mne vzorem dodneška.
Jak přijímala vaše rodina rozhodnutí stát se knězem, řeholníkem?
Máte ještě někoho z rodičů (co by asi říkali na vaše jmenování arcibiskupem pražským?)
Tatínek byl vycvičen v demokracii anglickou královskou armádou, takže to přijímal pozitivně. Maminka měla strach, co se stane, když řeknu něco, co nemám. A potom také byla ovlivněna představami o klášterech, ona si spíš ten život řeholníka představovala jako život karmelitána – obávala se, že
s ní budu moci hovořit jen skrz dvojitou mříž.
Co by tomu rodiče řekli dnes, to mohu jen odhadnout z toho, jak jsem je později dál poznal. Myslím, že by byli překvapeni a snad by z toho, jak už to u rodičů bývá, měli i radost.
V poslední době se stále více hovoří o stárnoucí populaci. Zdá se že na tento stav společnost není připravena. V době kultu mládí paradoxně přibývá starých lidí. Jak se k této situaci staví církev?
Církev je součástí společnosti, v popisu práce má pamatovat na potřeby starých lidí. Tak to bylo už v biblickém Izraeli. Máme se tedy o seniory starat, ale církev také musí trochu varovně zvednout prst k mladé generaci – to, že je mladých lidí stále méně, to není jen otázka ekonomická, ale i etická.
Po 2. světové válce začalo ubývat věřících, věrní zůstávali především starší lidé, církev je vlastně zvyklá pracovat se staršími lidmi. Stárne také populace kněží a řeholníků. Jaký je váš pohled na tento vývoj?
Církev trochu předběhla ostatní populaci v Evropě. Nedostatek kněžských a řeholních povolání u nás byl způsoben tím, že přijímání do seminářů bylo velmi omezeno, řády zakázány. Z hlediska kléru ale musíme konstatovat, že po r. 1989 došlo ke změně a dnes je u nás průměrný věk kněze mnohem přijatelnější, než v západoevropských zemích. Dvě třetiny našich kněží byly vysvěceny po roce 1990.
Jak vnímáte iniciativu ohledně vzniku nového časopisu pro seniory?
Časopis se vždy obrací k nějaké skupině, v tomto případě k seniorům. Neznamená to, že by se staří lidé měli uzavírat ve své skupině, ale že tu bude časopis, který bude hovořit o jejich problémech, životech, který bude hledat specifická řešení. Časopis by měl být tedy pomocí pro čtenáře hledající orientaci ve svém životním období.