Milí čtenáři!
Dostáváte do rukou první číslo časopisu STROM – barvy života. Se stromy má
člověk hodně společného. Jeho život se dá připodobnit k růstu stromu – od
klíčícího semínka, přes proutek až po silný kmen s korunou, která na jaře kvete, v létě šumí a skýtá blahodárný
stín a úkryt ptákům a na podzim nabízí plody, které jsou jakoby vyvrcholením celého předchozího cyklu života.
Také náš časopis by chtěl zrcadlit život ve všech jeho obdobích a barvách, někdy veselých, jindy zádumčivých, přesto
však souznějících. Je určen všem starším lidem, křesťanům i nekřesťanům, hledajícím hloubku života nebo jen tak toužícím
po slunci v duši. V redakci se nás sešla skupina lidí různého věku i povolání a stejně na tom jsou i naši přispěvatelé.
Jedno však máme společné: chceme hledat orientaci v podzimním období lidského života. K tomu můžete přispět i vy, tím
že se s námi na chvíli zastavíte nad články v časopise, a budete-li mít potřebu, chuť či problém, s nímž si nevíte rady, napíšete
nám. Pro vás, kteří jste osamělí a toužíte po setkání nebo aspoň po rozhovoru, připravujeme Seznamku.
Naším přáním je, aby časopis STROM – barvy života byl pro vás čtením, na které se těšíte. Bude vycházet jako dvouměsíčník
a můžete si ho objednat
zde.
Ivana Jeništová, šéfredaktorka
STÁŘÍ SLUŠÍ NADĚJE
Zralý věk není jen příležitostí k vzpomínkám, ohlédnutí
či inventurám toho, co se v životě povedlo nebo
ne. Je dobře, když se ve stáří může člověk radovat
z toho, co v životě dokázal, když ho těší pohled na vydařené
potomky, kteří úspěšně zúročují, co přijali od
předků. Někteří to štěstí však nemají a pohled na děti
či vnuky v nich spíš probouzí lítost a starost a často
se vracejí zpytavé otázky typu: Co jsem dělal v životě
špatně? Kde byla chyba?
Nikdo není dokonalý a každý má čeho litovat. Kdo
žádnou svou chybu nevidí, potřeboval by asi lepší brýle
či zrcadlo. Žádný však nemusí zůstat smutný, když
dokáže své chyby odevzdat Pánu a případné těžkosti
stáří snášet tak trpělivě, že z nich udělá znamení smíru
či oběti za potomky. Že to není snadné? Není, ale toužíme-li po tak velké
věci, jako je obrácení jiných k dobru, pak je třeba za to platit vlastním úsilím,
stále novým začínáním a opakovaným cvičením. Snad při tom i omládneme.
V každém případě je to však příležitost zdokonalovat se v naději. Když se daří
a je dost sil, není těžké doufat. Ctnost naděje je však potřebná právě tam, kde to
není lehké. Kde je psáno, že Pán mě musí vyslyšet hned, že se mladí neobrátí
k dobru později, byť třeba až ve stáří, až já tu nebudu? Jen jestli si budou mít
na co vzpomínat!
Dostávám hodně dopisů od mladých či starších, kteří se připravují k biřmování
nebo jako dospělí ke křtu. Často se tam objevuje vzpomínka na prarodiče,
kteří jim kdysi kladli základ víry. Někteří se pak v životě zatoulali, dokonce
i nadlouho, ale nakonec si je Boží milost našla, když se třeba v těžké životní
situaci ptali: Kde brala sílu ta naše babička, když dokázala překonat ještě horší
věci?
Nedávno jsem v jednom dopise četl:
K víře mě přivedla moje babička, která
při nás vždy stála a pomáhala naší rodině. V těchto činech a s její velkou
vitalitou a vírou v Boha se pro mě stala velkým vzorem. V jiném dopise čtu:
Vzorem mi byla babička z matčiny strany, která nás s bratrem brávala na poutě.
Byla velmi silně věřící, v těžkých životních situacích se vždy utíkala k Bohu.
Vzpomínám také, jak jsme s ní a s bratrem chodili s poštou a do lesa a vždy se
zastavovali u Božích muk a kříže, kde jsme po krátké modlitbě s díky pokládali
luční květy.
Naděje umírá poslední, zvláště když se opírá o Boží slovo.
Jan Graubner, arcibiskup olomoucký
